Blogy

zobraz dalších 75 blogů

Básnička- Vánoční snění:)

VánočnísněníCoto vidím v kalendáři,že by byly vánoce?Ano,už jsou tu, zase jednou po roce.Venkuchladno, avšak bílo není,jediněv mém kouzelném vánočním snění.Představímsi...
http://web.libimseti.cz/sonulkaa

básnička

nikdy jsem svým snům nevěřila, jak mám? vždyť každé snění se v reélné změní, jen otevřít oči a nemít před očima zatmění. tím se loučí snílek a přeje ostatním to samé...
http://web.libimseti.cz/Amour_Kitten

radosti jiných

někdy člověk se cítí sám i když není, někdy má krásný sen i když to není snění. někdy chce jen pohladit, někdy to je jen způsob jak rány zahladit. někdy úsměv na tváři...
http://web.libimseti.cz/hejska-jihlava

Proč hledat lásku tan, kde už není, kde pomalu se ztrácí v zapomnění, kde marně člověk hledá pochopení a nepřichází ani pohlazení, duše je prázdná a zbývá jen snění, čekání...
http://web.libimseti.cz/pusinec--ka

první díl z mnoha

Zahalen září slunečních paprsků, pomalu procitám. Zpěv ptáků jemně kontrastuje se zvonícím budíkem. Vstávám a jako šelma plížící se ke kořisti, plížím se já, oděn ve spacím úboru do kuchyně. Vůně kávy linoucí se celou místností prozrazuje, že nejsem jediným obyvatelem domu. Vařím čaj a naslouchám tichému bzučené rychlovarné konvice. Naliji si plný šálek svého oblíbeného čaje a vracím se zpět do svého slunného pokoje. Každý paprsek dopadající do mého království krásně hřeje. Otvírám okno, abych do pokoje vpustil něco málo svěžího vzduchu. Výhled z okna na ranní přírodu je ohromující. Dokonce i zde, v džungli velkoměsta je ve vzuchu cítit probouzející se příroda. Louže na chodnících prozrazují noční příděl deště. Vycházím ven na balkon a tiše přihlížím radovánkám ptactva jež využívá louže k ranní hygieně. Město ještě spí, jen kdesi v dáli je slyšet hřmění motorů a cinkání tramvají. Popíjím čaj a přemýšlím o noci, která pro mne byla opět stejně namáhavá a unavující jako stovky nocí před ní. Dlouho do noci jsem přemýšlel jako již mnohokrát nad problémy, o kterých by člověk v mém věku snad ani raději neměl vědět. Vnímám teplo šálku čaje a hledím do dálky - „Tam někde v dáli bude líp.“ -tiše vyslovím a nesměle se pousměji nad zajímavým spojením času a prostoru. Nechci začínat den myšlenkami, při kterých jsem předcházející den usínal. Hledám důvod k vyrušení nad mými myšlenkami. Šramot! -ach jak jsem rád že teď slyším to, co je jinak nepříjemné každému probouzejícímu člověku. Vcházím zpět do pokoje a pátrám po původu hluku. Ve dveřích mezi předsíní a obývacím pokojem stanu tváří tvář „svému hluku.“ „Čau!“ povídám obrovské hromadě tuku, zahalené jen v kostkovaných slipech. Ten muž s šedým plnovousem se na mě podíval a těžko by kdokoli v tu chvíli odhalil jeho myšlenky. „Dobré ráno!“ odpoví mi po delší době, během které si mě stihl asi čtyřikrát přeměřit od každého vlasu na hlavě, až po poslední vous na mé neoholené tváři. „Jak ses vyspal?“ vyslovuji s vynuceným úsměvem na rtech. „Dobře.“ zní odpověď na mojí otázku. Snažím se již několik týdnů o probourání ledů, mezi mnou a touto hromadou. Boj je to ale zatím neúspěšný a den ode dne ztrácím chuť do boje. Zvláštní člověk tenhle Václav. Od té doby co jsem nucen s ním žít mezi stejnými zdmi se snažím pochopit jeho myšlení a sblížit se s ním. Bohužel jsou naše přijímače naladěny na jiné frekvence. Za Vaškem jsem zahlédl rozcuchané vlasy své matky. „Vášnivá noc, co?“ tiše pronáším. Nikdo mne opět nevnímá, což potvrzuje mé tvrzení. „Pojď se nasnídat.“ říká ta malá, hubená žena sedící zabořená v křesle. Nesnáším společné snídaně. Vždy jsem byl zvyklí mít po ránu svůj klid. „Nemám hlad.“ říkám matce a prohlížím si při tom tu zvláštní ženu kterou téměř neznám. „Změnili jsme se. Všichni.“ při těchto slovech odcházím do koupelny. Nemám dnes žádný plán a nic na práci. Vím ale, že si musím nutně odpočinout a udělat pořádek v osobních věcech. Ano, musím udělat menší defragmentaci svého harddisku, který je již přeplňen stresem a sebezapíráním. Před domem stojí můj oddaný oř se čtyřmi koly, posilovačem řízení, dvěma airbagy a 130-ti koňmi pod kapotou. Pozdravým se se svým dnešním společníkem. Vždy si povídám s auty a to z různých důvodů. Ta silná a neposlušná, před kterýmy mám respekt se snažím přesvědčit, že pokud nebudou ona zlobit mne, budu hodný i já na ně. Těm starším slíbím pochvalu jestli mne dovezou do cíle bez protestů. Těm co neznám se představím a ujistím je že budu hodný, jestliže mi umožní je poznat. Svého společníka znám již dobře, proto je naše diskuze velmi přátelská. Vím co má rád a když je někde prostor udělat mu radost, neváhám. Pohladím přístrojovou desku a v zápětí otáčím klíčkem. Motor okamžitě naskočil a zaburácel, aby mne přesvědčil že prostor pod kapotou není prázdný, ale dříme v něm on v celé své kráse čtyř válců a šestnácti ventilů. „Tak jedem!“ poručím sešlápnutím plynu. Před očima vidím svůj cíl. Nikdy sem to místo neviděl, ale vím že musí existovat, nevím jestli je hned za první zatáčkou, za prvním kilometrem, či za tisíci kilometry. Vidím odlehlé místo stranou od veškerého dění, veškerého stresu, veškeré lži, nenávisti. Vysoká poloha tohoto místa jen umocňuje pohled na panenskou, nedotčenou přírodu všude kolem. „Šílená ironie!“ Budím se ze snění. Vysnívám si zde místo nedotčené lidmi a technologiemi. Já, který teď sedím v autě s palubním počítačem, přečipovanou řídící jednotkou, elektronicky řízeným vstřikováním paliva a se zvonícím telefonem v kapse. Asi po deseti minutách jízdy přijíždím na místo zvané „Vyhlídka“. Je to místo profláknuté mezi mladými páry, kteří si sem jezdí odbýt své „poprvé“. Celkově považuji toto místo za místo velmi levné romantiky. Přistávací plocha letiště pro sportovní letadla je odsud vzdálená jen pár metrů a prezervativy poházené na zemi všude kolem nikterak nenapomáhají k učinění tohoto místa posvátným. Krása tohoto místa je hmatatelná pouze v noci, kdy se Plzeň promění na tisíce rudých světel. Fakt, že za bílého dne zde parkuje několik podivně se pohupujících aut se s příchodem noci mnohanásobí, opět sráží důstojnost tohoto místa. Když jsem byl malý, občas jsem se v noci chodil na tento roj aut dívat. Stála tam namačkána jedno vedle druhého s několikacentimetrovými rozestupy a rytmicky se pohupovala. Nechápal jsem ten zajímavý jev a tak jsem si vždy myslel že sem auta jezdí tančit. Po chvilce mého vzpomínání přijíždí mladý pár. Zastavují nedaleko mne a mlčky bez hnutí sedí v autě. Pochopil jsem. Jedem dál. Pomalu projíždím kolem jejich vozidla a nemohu si nevšimnout jejich opovržlivých pohledů při zjištění, že jsem v autě sám. Mají mne za úchyla co si sem jel ulevit svépomocí. Zajímavé, jakými všemi způsoby jsou lidé schopni proměnit místo na MÍSTO. Když někdo chodí do lesa, je lesák.Když někdo jezdí na vodu, je vodák a když si někdo vyjede sám na „vyhlídku“, je rázem mistr Onan. Sotva sem se od nik vzdálil na pár metrů, začalo jejich auto tančit.
http://web.libimseti.cz/farraday

hehe

14.05 20:39 sněníí...
http://web.libimseti.cz/Morfeuska